A budeš můj - 6. Ach, jak slzy bolesti se třpytí...

Klid a mír zcela nepochopitelně obklopující rozlehlé pozemky kolem sídla Malfoy Manor pročísl jedovatý vítr. Jako ledový nůž si vzal poslední kousíčky tepla, které již jarní sluníčko stačilo do zašedlých zdí vtěsnat. Odehnal bláznivý pocit hřejivého bezpečí a přinesl první dešťové kapky…

Podobná situace se odehrává i v Harryho nitru. Stejně mrazivý proud se prohnal zmatenou duší a srdcem, na podobné zjištění nepřipraveným. Oh jak to bolí…

Kde vzal síly přejít k oknu? Neví…
Proč je všude tma, když ještě před chvílí byl den? Neví…
V okenní tabulce se odráží obraz pobledlého mladíka. Proč jen má takové kruhy pod očima? Neví…
Jeho jindy tak pronikavý pohled je nyní zakalený a oči se lesknou… slzami? Neví…
Proč vlastně pláče? Oh… neví…
A kde to vlastně je?...V Malfoy Manor? Ano…, ale proč?
…Bohužel… už… ví…
A možná proto pláče…
A snad je to i důvod temných stínů v tváři…

Jak jsou některá zjištění krutá…
Ne… to je krutý život! Nebo ani ne život, to spíš… sám člověk.
Nevážit si hodnot…, necítit se zodpovědný za své činy…, ubližovat ostatním…, urážet…, křičet, křičet bolestí…, klesnout…, litovat se…, plakat…, zapomenout…
Zapomenout… zapomenout na … na co? Co může být tak hrozné, že lidská bytost může zatoužit po smrti a… zapomnění? Co???

Cítí se skutečně pod psa. Pod blechu na psu… i pod špínu na té bleše… Zklamal… sám sebe…
Že poklesl v očích ostatních ho ani tolik nemrzí, protože má přeci přátele… teda, myslí, že má přátele…

Jak je proboha možné, že tu „žije“ už po dobu tří měsíců a nikdo ho nehledal? A je to pravda? Malfoy se o nikom nezmiňoval…

No jo, ale to je Malfoy… Bůh ví, jestli nelže. I když… proč by to dělal? Nevypadá na to… už ne… Jeho oči nyní mluví jinak… Je v nich cosi, co nedovoluje pochybovat. Zrcadlí tam, někde hluboko vzadu, bolest a ponížení… a ještě něco, pro co ne a ne nalézt správný výraz… prostě, prostě to tam je a přitahuje to k sobě Harryho mysl jako silný, tajemný magnet…

A když už myslí na Malfoye, je až neuvěřitelné, jak se člověk může změnit. Z mrňavého ubožáčka, který se nehnul bez své Grabbe&Goyle-seccurity-system ani na krok, se stal samostatně jednající mladý muž. Působí vyrovnaněji a tak nějak… moudře?

No, zní to sice vtipně, ale je to tak. Z plavovlasého aristokrata vyzařuje rozvážnost a zvláštní melancholie. Každý pohyb svou ladností snad ani nezvíří prach. Je to až éterické… Pluje místností jako by ani nebyl člověk… Jak neohrabaně asi Harry musel proti němu působit? Radši nemyslet… nemyslet… na nic…

Naplnil plíce pořádnou dávkou nočního štiplavého vzduchu, až to v hrudi zabolelo. Výdech. A znovu. Teď to píchlo mnohem intenzivněji… Musí rychle zamrkat, zapudit vodu v očích, která tam nemá co dělat. Je přeci Harry Potter…

Ale co s tím, když už ho pálí i dýchat. Pálí ho skutečnost, že… ale třeba je to všechno nesmysl. Ano, určitě je to nesmysl… Proč by si měl chtít vzít život? Jistě, je sirotek. Jistě, nikdy neměl opravdový domov. Jistě, není lehké žít s tím, že je vlastně vrah. A jistě, cítí na svých rukou krev všech obětí války. Války, která byla především jeho záležitostí. Ale přeci…
Přeci si nežil tak špatně. Co všichni ti, co ho obdivují? Co jeho přátelé, kteří všemi těmi hrůzami procházeli s ním? Co Ginny?

Bože… Co Ginny? Proč má zase tu černou díru? Kde je teď Ginny? Čekali přeci spolu miminko…
Nebo… ne?
Jak to vlastně bylo? V hlavě mu míhají splašené ústřižky vzpomínek…ale nedávají smysl.
On, jak objímá roztomilou malou zrzku – pak na ni najednou něco křičí – čokoládové oči utápějící se ve vlastním pocitu viny – obraz nějakého neznámého tmavého muže – a pak on v Obrtlé… co tam proboha dělal???

Že by snad… ten lektvar? Šel pro něj tam? Jenže co způsobilo takový krach, to neví… Jedině snad… Co dělal v jeho hlavě ten cizí muž?

Počkat!!!

Něco ho napadlo… Jestli počítá správně, Ginny mu oznámila své těhotenství o Vánocích… Ale oni dva se poprvé milovali až po válce, to bylo v listopadu… ale tato skutečnost souhlasí.
Až na maličkost, že ji viděl, jak potom pije antikoncepční lektvar (nebo tak nějak se to nazývalo)… A pak pokaždé… Tudíž...

Hořce polkl.
Tudíž to miminko nemohla počít s ním… A pak mladý černoch jako vystupující střípek ztracených myšlenek…

Nejspíš mu právě došlo, jak se octl v Obrtlé… Ale jeho malá, sladká holčička že by…?
Ach…

Měsíční záře osvítila Harryho křídově bílou tvář. A ze skleněných očí se po lících rozutekly potůčky slaných kapiček smutku…

Najednou se cítí tak unaveně, kolik je vůbec hodin? Ne.. nemá ani sílu se otočit. Proč se proboha začal šťourat v minulosti, proč? Protoč! Tak, a teď to tu má… Cítí se zrazený, a přitom je jisté, že toto už je vyřešená kapitola… Jenže stejně to tak bolí…

A jak slzy bolesti se třpytí na tváři národního hrdiny, stejně tak i na druhém konci starobylého sídla někdo pláče…


*


Tato středně velká místnost s okny na západ byla dřív zařízená coby salónek a tento účel si vlastně nese doteď. Jen interiér se poněkud změnil. Místo honosných židlí vykládaných slonovinou prostor zaplňuje komfortní sedací souprava se sametovými potahy. Obrovský obraz Dracova pradědečka zmizel a nahradily ho Van Goghovy Slunečnice.
Jediné, co zůstalo nedotčeno, skví v drahocenné sbírce bylinných likérů a několikaletých whisky v baru. Jen tu navíc přibila i chladící skříňka na archivní vína.

Hrobové ticho v místnosti občas přeruší kvílivé zaskučení, jak se dotěrný vítr snaží dostat mezi okenní rámy. Jinak nic. Snad jen… neslyšné cinknutí drobné kapky o zem.

A další…

V jednom ze dvou pohodlných křesel zkroušeně sedí tmavá postava. Tedy tmavá, až na vyzývavě plavé vlasy, zakrývající celý zarudlý obličej.

Monotónnost náhle protrhl pohyb!
To nic… To se jen Draco Malfoy předklonil, aby se mohl lokty opřít o kolena a schovat tak hlavu v dlaních.
Zní to absurdně? Ano… Malfoyové přeci neschovávají hlavu v dlaních…
Ale… ani když pláčou?
Ne! Muži přeci nepláčou!
Hmmm…

Jak se to mohlo takhle dokonale zvrtnout? Myslel, že Potter je prostě jen trouba a že tohle všechno je jen opilecká hloupost. Nikdy by byl nepomyslel, že by Harry Potter mohl… zachránce kouzelnické populace že by to chtěl sám skončit…
Vždy statečný Nebelvír…

Možná za to trochu může bílé víno, kterého už z láhve zmizely dobré dvě třetiny, že se všechno kolem tak trochu motá… A co hůř, všude vidí skelné zelené oči… s výrazem absolutní rezignace…

Asi se předklonil příliš. Ztráta rovnováhy a ne zrovna ladný dopad na podlahu ale stejně omámená mysl sotva zaregistrovala.

Během několika vteřin se hned vedle zhroucené postavy přemístil domácí skřítek.
„Pane!“ zavolal poplašeně a okamžitě se jal šlechticovi pomáhat zpět do křesla.

„Deafy, ne…“ snažil se mu v tom zabránit Draco, ale to už proti své vůli seděl bezpečně zaklíněn nahoře, mezi sametovými polštáři.
„Promiňte, pane, ale Deafy Vás nemohl nechat na zemi. To ne, tam patří on a ne milostivý Pán…“ skřehotal.
Jediné máchnutí ruky ho umlčelo. Teprve teď se skřítek pořádně na Draca podíval. Stříbřité oči nekompromisně zalévaly slzy a spodní ret se jemně chvěl pod nátlakem emocí.

Deafy bleskurychle sklopil hlavu a přikryl si ušmudlanými prstíky svá vypoulená očka.
„Deafy nic neviděl, pane, nebojte! Deafy jde pryč, kdyžtak ho stačí jen zavolat.“
Tichounké „puf“ a byl pryč.

I to mělké nadechnutí stálo hodně drahocenné energie. Nejvíce jí totiž odčerpává zjištění, proč vlastně brečí. Musel se tomu ušklíbnout, protože kdyby tohle zjistil jeho otec, nejspíš by ho to stálo pár Cruciatů.
Jenže otec je po smrti, matka je po smrti a jeho loajalita k rodu Malfoyů zemřela s nimi… Už se nemá za co stydět.
Zbyl tu jen on, Draco Nikdo…

Jenže to není důvod mučivé bolesti v hrudi. Ne… Její důvod se nachází v druhém patře východního křídla. Ano… to kvůli Harrymu Potterovi se mu teď těžko dýchá. Zní to až groteskně…

Sám se ani nesnaží přijít na důvod, proč ho ničí fakt, že dříve všemi obdivovaný hrdina ztratil chuť žít. Ani to, že on sám přišel o čest, ho tenkrát nezasáhlo tolik, jako vidět v Potterových očích tu mrtvou naději… Proč ho právě tenhle pohled probodl skrz na skrz a vysál z něj poslední kapičku radosti?
A ze všeho nejvíc ho zaráží, že tohle všechno si připustil dobrovolně…

Může se veškeré trápení nahromadit v jedné jediné kapce, která se při dopadu roztříští o ticho?
A může se kapka roztříštit o ticho?
Rozhodit do tmy odlesky, které lidské oko nespatří?

Ach, jak slzy bolesti se třpytí…